Garantky: Mgr. Kateřina Cichrová, PhDr. Eva Lukášová

Produkty čalounického řemesla jsou neodmyslitelnou součástí evropského interiéru již od konce středověku. Největší rozvoj pak zaznamenalo čalounictví od poloviny 17. a 18. století především pro výbavu aristokratických interiérů. Čalouník byl v té době velmi váženou osobou a v mnoha případech fungoval jako interiérový architekt, který zásadně ovlivňoval celkovou podobu prostoru. V 19. století se pak okruh spotřebitelů výrazně rozšířil o buržoazní klientelu a celkový životní styl, podporující pohodlí, podnítil rozvoj dalších inovací řemesla, které se v tradiční podobě intenzivně vyvíjelo až do poloviny 20. století. Čalounictví se po celou dobu svého rozvoje také výrazně uplatňovalo ve vybavení nejrozmanitějších dopravních prostředků, na jejichž dochovaných příkladech jsou doloženy velmi zajímavé technologické detaily.

Přes značné ztráty během 2. poloviny 20. století obsahují české a moravské sbírkové fondy doposud neuvěřitelně pestrou škálu dokladů čalounického řemesla po stránce materiálové i technologické, s přihlédnutím k lokálním surovinovým zdrojům. Péče o tyto artefakty však byla velmi dlouho přehlížena, přestože autenticita čalounických prvků v mnoha případech zásadně podmiňuje vzhled interiéru. Příkladové studie, které jsou v rámci projektu postupně rozpracovávány, budou těžit z mobiliárních fondů těch objektů ve správě NPÚ, kde zůstaly zachovány čalounicky pojednané artefakty v autentické podobě a poskytnou tedy objektivní pramen informací pro studium veškerých použitých materiálů a technologií. Jsou to především sbírky SZ Jaroměřice nad Rokytnou, SZ Telč, SHZ Český Krumlov a Mnichovo Hradiště.

Ministerstvo Kultury

„Řemeslo je dokladem kontinuální kreativity lidstva, která podněcuje nejenom představivost a zručnost, ale zejména posouvá hierarchii hodnot a vede k uvědomění jedinečnosti vlastní práce i osobnosti a neopakovatelnosti okamžiku v řece života. Ve jménu řemesla lze vnímat přirozenou podstatu člověka a jeho široké možnosti seberealizace, jež si žádají svého projevu.“

Barbora Půtová