Garantky: Mgr. Kateřina Cichrová, PhDr. Ludmila Ourodová, Ph.D.

Vitraj je název pro okenní výplň nebo jiný transparentní architektonický prvek, který kromě své užitné funkce (osvětlení, přehrazení prostoru) plní v interiéru i funkci estetickou, a to na základě výtvarného námětu, který představuje. Prvního vrcholu dosáhlo umění vitraje ve středověku, kdy chrámová výzdoba počítala s monumentálními barevnými okny, pojednanými touto technikou, jako s hlavními prvky výtvarného a emotivního působení interiéru na návštěvníka. V období renesance a baroka se okna zasklívala spíše funkčními, řemeslnými vitrajemi. K znovuzrození umění vitraje za plného využití jejího výtvarného potenciálu došlo ve 2. polovině 19. století, zájem o její využití v moderní architektuře je stále aktuální. Do komplexu historických interiérů zámku Hluboká byl v rámci zásadní přestavby během 2. poloviny 19. století zakomponován rozsáhlý soubor vitrají. Kolekce obsahuje na 100 vitrají menších rozměrů, datovaných od poloviny 14. století do konce 19. století.

Svou pestrostí výtvarnou i technologickou je soubor reprezentativním vzorkem technologií i výtvarných schémat, obvyklých pro jednotlivá časová období. Přestože postupné restaurování nejvíce ohrožených exemplářů probíhá již několik desetiletí, nebyl problém péče o tuto mimořádnou a v mnoha ohledech exemplární sbírku nikdy řešen komplexně. Zaměřit bychom se chtěli především na ty z nich, které vykazují aktuálně nejvyšší stupeň ohrožení, tedy malbu na středověkých vitrajích, ranně novověké vitraje s kombinovanými technikami, zvláště s různými typy barevných lazur a historizujících vítraje z 2. poloviny 19. století s tzv. kabinetní sklomalbou. Zvláštní pozornost bude věnována otázce možného zachování původních olověných armatur (jejich stabilizace, částečné i úplné náhrady). Podrobné studium a dokumentace technologií budou využity pro putovní interaktivní výstavu, jejíž finální umístění je plánováno do nově koncipované prezentace SZ Vimperk.

Ministerstvo Kultury

„Řemeslo je dokladem kontinuální kreativity lidstva, která podněcuje nejenom představivost a zručnost, ale zejména posouvá hierarchii hodnot a vede k uvědomění jedinečnosti vlastní práce i osobnosti a neopakovatelnosti okamžiku v řece života. Ve jménu řemesla lze vnímat přirozenou podstatu člověka a jeho široké možnosti seberealizace, jež si žádají svého projevu.“

Barbora Půtová